Jak poznat šikanu na pracovišti a naučit se jí bránit?
Šikana na pracovišti nemusí vypadat jako otevřená agrese. Často začíná nenápadně, mlčením okolí, ponižováním nebo znevažováním. Jak ji poznat a jak se jí bránit?
„Většina lidí si pod pojmem šikana představí křik. Jenže skutečná šikana často začíná tichem.“ Tahle věta ve mně zůstala dlouho po konferenci Keď sa pracovisko mení na bojisko.
Zúčastnila jsem se jí nejen jako koučka, ale i jako žena, která strávila více než 30 let v armádě. V prostředí, kde tlak, moc a leadership nejsou teorie z knih, ale každodenní realita. A právě tam jsem pochopila jednu důležitou věc:
Lidé, kteří se šikany na pracovišti dopouštějí, často vykazují manipulativní, narcistické nebo mocensky orientované vzorce chování.
A obvykle také nejsou na první pohled agresivní, ba naopak.
Často jsou:
-charismatičtí,
- schopní,
- oblíbení
- výkonní
- a umí udělat skvělý první dojem.
Co jsem na konferenci sdílela já?
Jelikož mým hlavním tématem byla právě šikana na pracovišti, týkala se jí i úvodní otázka, kterou jsem měla – i s ohledem na své více jak třicetileté působení v armádě – zodpovědět: „Jaká první vzpomínka vás v souvislosti se šikanou na pracovišti napadne?
Vybavuje se mi jeden příběh z období, kdy jsem do armády vstoupila. A poukazuje na hodnotu člověka.
Psal se rok 1988, období socialismu a povinné základní vojenské služby. Mladý voják se vracel z opušťáku a měl na očích dioptrické brýle-lenonky s tmavšími skly. Jejich tvar se ale nelíbil veliteli útvaru, majorovi. Předpokládal, že se jedná o brýle sluneční, a tak je považoval za provokaci. V roce 88 byly totiž lenonky vnímány jako symbol rebelie nebo „západního“ stylu, a to majora vyprovokovalo. Velmi se rozčílil, mladému vojákovi brýle z očí strhnul a zařval: „Vojíne, co si to dovolujete! Takovéto brýle nosit nebudete! Kdo vám takové sluneční brýle povolil?“ Mladík se usmál a pravil, že lékař. To už byl velitel úplně rudý a ječel: „Víte vy vůbec, kdo já jsem?!“
Mladý voják ale i v takto vypjaté situaci udělal něco neuvěřitelného. Položil majorovi ruce na ramena, přímo na jeho výložky, a klidně se zeptal: „A kdo jste vy, když vám tyhle výložky zmizí?“ Pak se narovnal a dodal: „Já jsem totiž člověk a to mi zůstane, i když výložky sundám.“
V ten moment poukázal na hodnotu člověka v běžném životě, bez uniformy, bez role, kterou nám dává pracovní postavení.
Tehdy jsem si tu situaci jen uložila do paměti. Ale naplno jsem ji pochopila až během svého posledního roku na Univerzitě obrany.
Vyslechla jsem tam množství příběhů svých ex-kolegů, kteří se po odložení výložek neuměli adaptovat na civilní prostředí. A tak jsem si v závěru své vojenské kariéry dovolila experiment: občas jsem odložila uniformu a procházela jsem se ve vojenském areálu v civilu.
S výložkami jsem byla paní podplukovnice, která měla respekt a uznání.
Bez nich? Byla jsem neviditelná. Nikdo mě nezdravil, nikdo mě nevnímal. Jako by se spolu s uniformou vypařila i moje hodnota „v systému“.
O šikanu na pracovišti se v tomto případě samozřejmě nejednalo – ale princip byl podobný. Ztratila jsem respekt. Moje hodnota byla potlačena. A já se musela sama sebe zeptat: „Kdo jsem já, když přijdu o výložky?“
Kdy jde ještě o projev náročného šéfa či tlak na výkon a kdy už je hranice překročena a jedná se o skutečnou šikanu?
Se šikanou si obvykle spojujeme agresi nebo křik. Ano, i tak se může projevovat. Ale skutečná šikana často začíná tím v úvodu zmiňovaným tichem. Tím, že většina, která vidí, že jste šikanovaný/á, mlčí. Stejně jako jsme mlčeli, když major křičel na mladého vojáka.
„Moderní šikana v kancelářích“ je tak mnohem nepředvídatelnější, méně patrná a o to nebezpečnější. A mnozí lidé pod jejím tlakem začínají pochybovat o svém zdravém rozumu.
Nedávno mi jedna klientka popisovala událost z porady. Ředitel před všemi ukázal prstem přímo na ni a důrazně jí pohrozil: „Dám si na vás pozor, takže bacha.“ Víte, co mou klientku v tu chvíli nejvíce zabolelo? Nebyla to tato přímá výhružka, ale fakt, že všichni ostatní v místnosti okamžitě sklopili oči ke svým notebookům nebo do země. Tvářili se, že nic neslyší. A ona pochopila, že situaci čelí úplně sama.
Ticho pozorovatelů je to, co šikaně dává sílu. Lidé mlčí ne proto, že by byli zlí, ale protože mají strach, aby výhružný prst příště neukázal na ně.
Pokud při rozpoznávání šikany na pracovišti stále váháte, držte se tří věcí:
1. Opakování: Není to jeden špatný den šéfa nebo kolegy. Je to vzorec, který se vrací. Situace, které se opakují: na poradách, ve-mailech, v tom, jak s vámi konkrétní člověk jedná. Postupně začnete tušit, co přijde, a začnete se na to dopředu připravovat.
2. Nerovnováha sil: Šikana je obvykle projevem moci. Avy víte, že kdybyste reagovali stejně jako ten, kdo vás šikanuje, nesete následky vy, ne on.
3. Ztráta vlastní hodnoty: Začnete o sobě pochybovat. Přemýšlíte, jestli si znevažující či ponižující jednání náhodou nezasloužíte nebo nejste „přecitlivělí“. Spouští se vlastní monolog plný dehonestace.
Když se všechny tyto faktory – opakované útoky, nerovnováha sil a ticho okolí – spojí, jde o systematické oslabování, někdy až tichou likvidaci člověka.
Co dělat, když zjistíte, že jste se stali obětí šikany? Existuje cesta, jak si v nastalém „tichu“ zachovat důstojnost a bránit se?
Cesta existuje, ale začíná uvnitř. Musíte si nejdřív přestat nalhávat, že se nic neděje. Právě v případě zmiňované klientky jsme v rámci koučinku udělaly nejdůležitější krok: Šikanu jsme pojmenovaly.
Uvědomila si, že vše, co na pracovišti zažívá, není náročný management, ale ponižování a vyhrožování. Jakmile našla tato správná slova, přestala být zmatenou obětí a stala se někým, kdo má plán.
Našla v sobě obrovskou odvahu a udělala něco, co nikdo ve firmě nečekal. Požádala ředitele o rozhovor mezi čtyřma očima a dala mu přímou zpětnou vazbu. A víte, co se stalo? Vše dobře dopadlo. Ředitel ji začal respektovat a jejich pracovní vztah se urovnal. Ne vždy podobná „konfrontace“ dopadne takto, ale vždy změní vaši pozici.
Je také třeba dodat, že ředitel se s respektem začal chovat jenom k ní. A z toho plyne zásadní „ponaučení“: Nelze čekat, až vás zachrání někdo jiný. Musíte se vrátit k (obrazné) otázce: „Kdo jsem já bez výložek?“ Až když si uvědomíte, že jste člověk, který má svou hodnotu, nikomu jinému nedovolíte, aby na vás opakovaně ukazoval prstem.
Moje zkušenost z armády i z koučovny je tak vlastně stejná: Agresor si dovolí jen tolik, kolik mu dovolí vaše mlčení. Jakmile mlčení prolomíte a nastavíte hranice, dynamika moci se změní.
Jak se postavit zpět na nohy, když vás šikana zlomila?
Šikana na pracovišti znamená pro člověka nesmírnou zátěž. Psychickou, ale nakonec i fyzickou.
Prvním krokem k uzdravení je laskavost k sobě samému.
To, co prožíváte – stud, selhání nebo zmatek jsou normální reakce na nenormální situaci. Šikana totiž v mozku okamžitě přepíná do režimu přežití – aktivuje centra strachu a hrozby. Proto k jejich uklidnění nepomůže logika, ale jen empatická laskavost.
Druhým krokem je potvrzení si vlastní hodnoty.
Jak? Stačí jedna malá věc každý den, díky níž si uvědomíte, že ten, kdo vás utvrzuje v tom, že „nestojíte za nic“, nemá pravdu.
Cesta zpět tak nevede přes analýzu útoku agresora (a klasické hledání odpovědí na otázku: Proč se to stalo zrovna mně?), ale přes hledání vlastní hodnoty v malých věcech. Je důležité pochopit, že šikana není vlastní selhání, ale projev toxicity systému.
Klíčová je spolupráce s odborníky– terapeuty či kouči –, kteří vám pomohou znovu postavit základy vaší identity, kterou nikdo nemůže jen tak strhnout jako vojenské výložky.
Protože tím hlavním, co by si měl každý uvědomit, je, že jeho hodnota (stejně jako hodnota druhých) není odvozena od výložek, od získaných vysokoškolských titulů ani dosažených pozic ve firemní (či společenské) hierarchii, ale spočívá v tom, kým skutečně je.
Potkáváte se ve své práci s tlakem, konflikty nebo ztrátou sebedůvěry?
Jako profesionální koučka a emeritní podplukovnice podporuji lidi, aby znovu našli vlastní směr, odvahu a pevné hranice. Domluvte si osobní koučink.
Jak to na koučinku chodí si můžete přečíst v článku. První koučovací setkání a co očekávat.
Když chcete vědet vše, dopřejtě si vzdělávání pro získání koučovacích kompetencí v intenzivním kurzu.
.svg){kind=logo}
